Holandskem to začalo aneb je libo kávu? Konečná část - poprvé uveřejněno 14/07/2012

Když jsem po příjezdu do Čech holandský dům rozbalila, zíralo na mne několik krabic s cereáliemi (v Čechách se myšlenka cereálií a ovesných vloček coby zdravého a chutného jídla teprve rozjíždí) a několik krabic od bot. Krabice, co mne hrozila naprosto ze všech nejvíc, vypadala takto:  - v podstatě jsem shrnula všechno z polic v obchodě s kávou a teď jsem to musela dát kousek po kousku dohromady.

Kupodivu mne to bavilo - už jsem zapomněla, co jsem za ta léta posbírala a co přišlo do obchůdku s kávou - různé hrnky na čaj, kávu, přístroje, věci, které byly s kávou spojené, a další. Co už jsem úplně zapomněla, je to, jak jsem jednotlivé "komerční" věci vyráběla.

Hrnky na kávu a mlýnek na kávu byly jednoznačné a dobře se hledaly. Očistily se a umístily. Posléze jsem však narazila na dvě věcičky, které byly z opravdového stříbra. Snažila jsem se je očistit běžnými čistícími materiály, použila jsem i měkký kartáček na zuby, kterým jsem vysmýčila veškeré kouty v prázdném domě, avšak podnos ze stříbra stále nebyl čistý.  Hluboce jsem litovala toho, že jsem u kamarádky v Německu cestou z Anglie nechala veškeré přípravky na čištění stříbra, které si ode mne pravidelně objednává. 

Nechtělo se mi kupovat celou láhev čistidla na stříbro - byl to koneckonců ten nejmenší podnos, který snad existuje. 

 Avšak jedna z konviček na kávu měla přijít do výkladní skříně obchodu, tudíž jsem ji nemohla nechat nevyčištěnou, a ten nevyčištěný podnos mne vyloženě rozčiloval…tak jsem oslovila svého přítele jménem Google a hledala jsem řešení. Pasta na zuby…byla jsem skeptická, nicméně jsem zamířila do koupelny a světu div se, byla to pravda! Pasta na zuby fungovala na stříbro výborně.

 

Pokud vidíte na horním obrázku ten malý podnos se šálky, určitě vidíte ten rozdíl mezi vyčištěným čajníkem a nádobkou na mléko a cukřenkou. Ty byly tak malé, že jsem je nemohla vyčistit ani tou zubní pastou, aniž bych je poškodila. 

Poté, co bylo veškeré vybavení na svém místě a čekalo na přilepení, obrátila jsem svou pozornost na plechovky a nádoby na kávu. Pamatuji si, že jsem procházela různé časopisy a hledala vhodné štítky - ten dům jsem dělala ještě před zářnou dobou internetů a domácích tiskáren. 

Malá odbočka:  Pokud chcete dnes nějaké malé nálepky či knihy, je to jednoduché - najděte si na internetu věc, kterou chcete, zkopírujte ji do Wordu, zmenšete na požadovanou velikost, a až budete mít celou stránku nálepek, obalů na knihy atd., tak vytiskněte.   

Pokud se Vám tedy podaří tu zatracenou tiskárnu rozchodit... omlouvám se, že kleji!   

Podobným způsobem jsem pro svou snachu minulé léto vytvořila dárek nazvaný "Tvůj život v knihách", viz foto.

Když jsem však na svých domečcích pracovala, tak byla situace trochu jiná - musela jsem najít obrázek, který jsem chtěla, přibližně v té správné velikosti, pak jsem jej vzala do kopírovacího studia, kde měli zmenšovací a zvětšovací kopírky, a kde byly obrázky ještě více zmenšeny. Nebyl to zrovna ten nejlevnější proces. Obvykle to byla cestou pokusu a omylu, než se nám povedlo docílit správné velikosti.

Většina plechovek a nádobek byla z nákupních košíků Barbie, či jiných miniatur, které pak byly přelepeny nálepkami. V krabici jsem našla i další své výrobky, které jsem přetvářela z každodenních věcí v domácnosti - např. z nesmírně vděčného a užitečného vršku na pastu na zuby, které se teď stala nádobkou na Espresso. 

A protože nenávidím rtěnky, tak jsem byla ráda, že jsem mohla téměř čarovnou hůlkou recyklovat vintage tuby se rtěnkou k novému užitku.


Jakmile bylo všechno vyčištěno a oprášeno, a poté, co byly jednotlivé položky přilepeny na místo, abychom neměli v obchodě "sesuvy půdy", mohl být dům přemístěn do muzea.

Pokud se díváte pozorně, určitě vidíte rtěnky na zadní poličce….

Pokud se díváte pozorně, určitě vidíte rtěnky na zadní poličce….

Ještě zbývalo dodělat pár věcí, a jelikož byla zrovna v Čechách má dcera a pilně se věnovala tvoření z různorodých materiálů, které byly po ruce, tak jsem jí požádala, zda by mi nepomohla.

Nejdůležitěji bylo vyrobit reklamní ceduli, která by zakryla okno ve zdi, které teď bylo nadbytečné. Domeček přijde do muzea a zeď se musela sundat, aby bylo možno do domečku nahlížet. Nadbytečná zeď se bude opírat o zadní část domu. 

Jak se jí podařilo tyto úskalí vyřešit, si můžete přečíst zde - pokud máte chuť, podívejte se i na zbytek jejího blogu , určitě stojí to za to.  Díky moc, Alison! 

Ted už jenom zbývalo dostat vůni kávy do obchůdku (k tomuto účelu jsem použila svůj nepodařený pokus o stříbrnou vázu pro hudební salonek, který jsem chtěla vyrobit z plechového podstavce pro noční lampičku). Také jsem ještě musela vyrobit kladku, kterou jsem neprozřetelně a ukvapeně slíbila v již přeloženém povídání pro muzeum.

Jelikož jsem pouze mlhavě tušila, jak taková kladka funguje, našla jsem si na You Tube vysoce nezajímavé video, které jsem pak musela shlédnout třikrát či čtyřikrát, dokud jsem si nebyla jistá, že chápu, jak kladka funguje. Poté jsem se začala rozhlížet po domě, zda nenajdu něco, co by se dalo na kladku použít. Našla jsem malé balení cvočků, které mi tu zbyly po koupi džínů pro mého tříletého vnuka. Nepoužité cvočky vypadaly slibně. Ještě potřebuji najít něco na provaz. Nakonec jsem se rozhodla použít šňůrky, na kterých jsem kolem krku nosila brýle, abych si je pořád někam neodkládala a nezapomínala, kde jsou.

Za notného nadávání a kletí se mi podařilo kladku částečně zavěsit, když se pak objevila moje dcera, pronesla, že to naprosto neodpovídá měřítkům a že jsem to stejně měla udělat z nylonu. Samozřejmě že měla naprostou pravdu, jenom jsem si přála, kdyby bývala přišla dřív, než jsem svým pokusem o kladku zdemolovala tři naprosto perfektně fungující šňůrky na brýle. Nicméně nakonec se kladka podařila, měla jsem z ní radost a nikdo neví, že provaz nesahá až na zem a že by tudíž jakékoliv zavěšené pytle potkal nemilý konec! 

Domeček byl připravený k odstěhování do muzea, kde bude trůnit ve skleněné skříni a pravděpodobně toužit po chvíli, kdy ho osvobodím a přenesu do svého vlastního muzea…příští týden bych měla mít další schůzku s radními, abychom prodiskutovali, jak to vypadá s místností pro muzeum, které mi doufám vymalují. Více zpravodajství příště.  

Mezitím se chystám vhrnout na další domeček v měřítku 1:24, tak mi zachovejte přízeň.......

A co ty dvě paní v hudebním salonku? Nu - byly zabalené v jedné krabici od bot. Obvykle žijí v tom velkém Walmer domečku, o kterém jsem psala v minulém příspěvku  - babička a její kamarádka na návštěvě, paní Francis (říkám ji tak, protože vypadá přesně jako jedna kamarádka mé matky…jak já tu paní neměla ráda!). Babička a paní Francis musí být protřelé cestovatelky, protože na seznamu věcí, co přijdou do Čech, nebyly. Nicméně když už jsou tady, tak jsem si říkala, že jim asi bude lépe v těchto vznešených prostorách hudebního salonku, kde mají vždy po ruce šálek kávy, než v moderním a přeplněném domečku mé vnučky…